John Bardeen, Walter Houser Brattain, William Shockley – tři jména, která jsou pojmem v historii elektroniky. Den před Vánocemi, 23. prosince 1948, publikují svůj objev – hrotový tranzistor, za který získali Nobelovu cenu za fyziku v roce 1956.
Krátce po skončení II.světové války vedení Bellových laboratoří v USA vytvoří vědecký tým, jehož úkolem je studium chování elektronů v tuhých látkách a jejich možné aplikace v elektrotechnice.
Už v 19.storočí rada vedcov zaoberajúcich sa kryštalografiou objavila dva spôsoby ako meniť elektrickú vodivosť polovodičov zmenou teploty (termistor) a osvetlenia (varistor). Od roku 1904 se začal využívat krystalový detektor (krystal), který byl tvořen krystalem z přírodního galenitu, kterého se hrotem dotýkal postříbřený drátek.
Vědci se snažili vytvořit polovodičový prvek, který by byl rovnocenný triodě. Na výzkum si zvolili germanium a křemík. Od roku 1931 byla známa tzv. pásmová teorie, která umožňovala objasnit na základě energetických pásem elektrické vlastnosti polovodičů.
Brattain při experimentování a studiu povrchového potenciálu germania v okolí hrotového kontaktu, kterým procházel elektrický proud, použitím bodové sondy zjistil, že v těsné blízkosti obou hrotů dochází k jejich vzájemnému ovlivňování. Společně s Bardeenem dalšími experimenty zjistili, že vzájemné ovlivňování hrotových kontaktů umožňuje realizovat zesilovací efekt. První hrotový tranzistor se skládal z germaniové destičky, na kterou byly přitlačeny dva drátky z wolframu a fosfor bronzu.
Shockley se vydal jinou cestou. Elektrody – kolektor a emitor – umístil proti sobě na protilehlých stranách tenké germaniové destičky. Svou myšlenku dopracoval až do podoby tří polovodičových vrstev různého typu vodivosti na jednom krystalu. Tak objevil plošný tranzistor.